Tatry s Horalem

Letos jsem odmítl v rámci oddílu plánovat Tatry.
Důvodem bylo mé nenaočkování, nejistota jaká opatření budou. Řekl jsem ať plánují druzí, že já se případně přidám, ale nechci aby to stálo na mě, když třeba vzhledem k výše uvedenému nepojedu.
Tak nějak jsem správně předpokládal, že nikdo nic plánovat nebude, tak jsem Foglovi již na jaře přislíbil, že pokud mi to situace umožní, pojedu do Tater s nimi, myšlen druhý šumperský oddíl HORAL
Fógl měl v plánu akci hlavně udělat pro staré pardály z Horalu, kteří k sobě ale budou potřebovat někoho, kdo pod skálu donese matroš a navíc poleze na prvním konci lana
Jirkova volba padla na „největší“ chatu v Tatrách – Skalnatá chata. Důvodem je, že až k ní se dá dojet lanovkou, tím odpadne problém vynášky věcí. Termínově 25 – 28 září. Je jasné, že buď se budeme hrabat ve sněhu, nebo bude krásný slunečný podzim.
Tak nějak předpokládal z předchozích zkušeností, že víc jak 6 lidí stejně nakonec nepojede. Chata pro 10 lidí, zamluveno 8 míst. Nahlášená účast ještě 2 týdny před odjezdem – 15 lidí.
Nakonec nás odjíždí 11. Ze starých pardálů jedou nakonec jen dva, takže to vypadá že nakonec polezu jen jen ve dvojce s Ivou od nás z oddílu.
Týden před odjezdem napadlo na Lomničáku 20 cm sněhu, s obavou tedy každou hodinu kontroluji předpověď, která se neustále mění slunce <-> sníh.
No nic. Vzhledem k tomu, že až k chatě jede lanovka, narvu do batohu i to, co se tam normálně nevejde a vyrážíme hned ráno, ať odpoledne můžeme ještě na obhlídku terénu.
jedem ve složení Fogl, Baráček, Iva a já
Řídí Fogl, tak já ještě v autě kontroluji předpovědi, dívám se na kamery.
Ty Juro, vypadá to na krásné dny, sníh by na jižních stranách ve stěně mohl roztát, jen dnes dost fouká. Tvl, lanovka nepojede a já ten batoh nahoru nevynesu.
Klid. v životě se mi nestalo, že by lanovka nejela. Přeci jen je Fogl zkušenější, tak mě částečně uklidní. I když kolem dálnice se stromy ohýbají pod náporem větru, Jirkovi věřím z batohu nic nevyndávám a vyrážíme k lanovce.
Lanovka nejede. Zkuste za hoďku. No nic, tak jdeme do restaurantu Fiaker na pivo. Občas odbíhám k lanovce kontrolovat situaci. Až při poslední kontrole mi řeknou, že lanovka už dnes nepojede. Orosil jsem se přesně jak to pivo, zaklonil se a s hrůzou hleděl směr Skalnaté pleso, které bylo neskutečně vysoko. 900 výškových metrů s obludným batohem. Hned jsem v hlavě projel co vše tam mám zbytečně.
Je tedy jasné, že místo pohodové obhlídky bude krutý výstup. Ale ještě pořád máme malou naději, že lanovku pustí a nastoupíme v přestupní stanici Štart. Nepustí. Vybaluji tedy řízky s tím, že jejich váhu rozložím mezi nás 4. Voláme zbytku účastníků, že lanovka nejede, tedy že bude lepší když dojdou lanovou dráhou na Hrebienok a půjdou pěšky z tama.
Cesta na Štard a pak ještě na Čučoriedky byla ještě jakž takž na pohodu. Pak se to ale zvedlo a začalo mé utrpení. Nakonec ani nevím jak jsem nahoru dolezl, ale byl jsem šťastný. Unavený a šťastný. Je pátek odpoledne a játady budu až do úterka. Počasí slibují luxusní, no co víc si přát.
Večer dorazí Danka, Andrea, Eva, Karel, Miňo ráno ještě dojede Helix a Brnkys
Na sobotu měl Fogl naplánován vylézt Kežmarák. S tím že každý si leze co chce. Mám vybrané 3 cesty, s tím že pod stěnou se rozhodneme Do té první zamýšlené se nám s Ivou nas..li 3 družstva, tak tedy volím cestu – Pravým pilierom steny za IV.
Prvních 5 délek pohoda jen vystoupaly oblačnost, tak jsem lezli v mlze. Dle průvodce teď přes hladkou plotnu, za ní těžší komín
JENŽE. Plotna byla pod převisem který se částečně vysypal a rozbil horní část plotny, která byla celá volná. Zkoušel jsem to přelézt, ale tak jsem se vybál, že jsem se vrátil, přelezl to pře zařízlou štěrbinu a za ní zaštondoval ve dvou čocích a doufal že mi do toho Iva nespadne. Když Iva dolezl, byl jsem vyklepanej jak startky a musel sežrat tabulku čokolády. Přemýšlím, jestli jsem se někdy tak vybál. Došlo mi, co Maroš myslel tím, že by byl radši aby padající šutry rozsekali ho, než lano a on ve stěně přemýšlel jak bez lana zdrhne 🙂
Uhli jsme tedy z naší cesta a přelezli do Birkenmajera. Pak užto šlo na pohodu. Jediný problém byl, že jsem měl jen hrubou potuchu o tom, kde se ve stěně právě nacházíme. Nešlo vidět, dolů, nešlo vidět nahoru.
Ve chvíli kdy se stěna položila, a začali travnaté ostrůvky jsem věřil že se už blížíme k vrcholu. Jenže v té chvíli se to roztrhlo a vrchol byl ještě hodně nad námi. No nic. Máme směr tak lezeme. Po chvilce slyšíme na levé ruce hlasy, tak mě Iva přesvědčí, že se stočíme k nim. Možná když by jsme lezli dál svým směrem, bylo by to víc na pohodu, takto jsme zalezli do žlabu, kde tekla voda z tajícího sněhu, ale měli jsme aspoň klid stáda 🙂
Nástup do stěny v 9:30 na posledním štandu v 16h vrchol v 17 hodin a dolů kurevská cesta – dle průvodce 2,5 hodiny ke Skalnatému plesu. Do chaty docházím ještě bez čelovky, ti poslední už si museli svítit.
První den některé tedy hodně posekal, ale já byl spokojen, a šťastný. Ne jen že jsem zvládli tu plotnu, kde jsem strhl kamennou lavinu, ale že Iva vše se mnou v klidu a bez keců dala, že jsem vylezli nahoru a hlavně se všichni vrátili dolů 🙂
Večer někteří vytuhli, někteří měli večírek a já konečně mohl vybalit vše, co jsem zbytečně táhl nahoru, ale teď se to na večírek hodilo 🙂

Na druhý den měl Fogl naplánován Lomničák západní stěnu. To ale vzhledem k únavě ze soboty někteří bojkotovali, tak Miňo navrhl jižní stěnu na pohodu do Lomnického sedla lanovkou a pak hřebínkem 4 délky za III. Bylo to opravdu napohodu, žádné výkony, ale jsem rád – výborný tip na pohodové nenáročné lezení s děckama.
Byl jsem i rád do té západní stěny nešli. Lezení ve stínu, šla z tama zima jak z mražáku, a nedivil bych se když by to bylo místy namrzlé.
Večer klasika pohoda na chatě u hromady zásob 🙂

Na pondělí byl Fogl bez nápadů. Navrhoval jsem Huncovský štít. Říkám že tam je vidět krásné žebro, které by mělo být lezitelné. V průvodci nikdo nic nešal, tak hledám na internetu a fakt. Spišská cesta na Huncovský štít za IV+, 7 délek.
Ráno tedy, ne všichni, někteří se rozhodli strávit čas v blízkosti chaty, vyrážíme do stěny.
První 3 dálky v trávě, Fogl brble – kterej debil to vymyslel. Ale od čtvrté délky již Fogl chrochtá blahem a to je co říct. Opravdu pěkné lezení po hraně, exponovaný terén. Při pohledu do páté délky vyměknu a přezouvám se do lezeček. Původně jsem si je do stěny ani brát nechtěl, ale byl jsem za ně rád. Miňo taky vyměkne a navazuje se ke mě a Ivě, že to nechce jít na prvním. Byla z toho krásná, pohodová cesta. Odjištěné štandy, občas i borhák, které jsem ale většinou přehlédl jak jsem se díval kam co dám svého.

Fogl s Dankou a Evou odjíždí ještě večer. My ostatní dojídáme a dopíjíme co jsme na chatu vynesly. Vzhledem k tomu že zítra již žádné lezení a že akce byla opravdu pohodová, já osobně si užil lezení s vším všudy jsem s Ivou akci pěkně zapili.
Krásná akce, pohodoví lidi, co víc si přát? snad jen aby příště zase něco podobného vyšlo.

Dík Foglovi za akci všem za pohodové dny v Tatrách

Více fotek na Zoneramě

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *