Tatry Vysoká

Blížil se konec roku, takže klasický scénář – obleva a s tím dilema kam na Novoroční výstup a přespání.
Domovské Jeseníky už nemá cenu ani v tomto období plánovat, tak v úvazy byl Rax, Nízké, nebo Vysoké Tatry s tím, že to rozseknu večer před odjezdem.

Nejlépe se z toho rýsovaly Vysoké Tatry, takže pojďme si splnit další sen – zimní výstup na Vysokou – se svým dvojvrcholem jeden nejhezčích tatranských vrcholů

Bohužel Nový rok se sešel nějak divně. 1.1. neděle, tzn že 2.1 již do práce, před Silvestrem počasí špatné, tak jedu opravdu jen na otočku na jednu noc.

Balím batoh, stan, skyalpy, ráno 31 sedám do auta a hurá k „bratrům“ do Tater.
Jak se tak blížím pod kopce dochází mi, že na skyalp to úplně nebude a jsem rád že jsem si zabalil i vysoké trekáče.
Jak tak vidím ty kopce, kde místo sněhu je kamení tak mi před Svitem svitne, že lyže nemá cenu vůbec brát.

Ve Vyšných Hágách přesedám z auta na místní tramvaj, přesunu se pod Popradské pleso odkud vyrážím. V plán je na pohodu dojít do Zlomiskovej doliny a někdo pod Dračím sedlem postavit bivak.
Mám čas, není důvod spěchat, beru to přes Cintorín, kde už je potřeba nasadit mačky.
Od Popradského plesa do Zlomiskovej je pár stop, takže nejsem průkopník 🙂

Jsem rád že jsem si nebral skyalpy zatím bych je stejně jen táhl na zádech.
Protáhnu to se mrknout na ¨Ladové pleso. Když bych nevěděl že tady je, tak to ani nepoznám 🙂

Jedinou skupinku o třech lidech potkávám u bivaku na Rumanovském potoku. Vraceli se z vrcholu, kam nedošli. Výšvih ze žlabu na vrchol je prý bez sněhu a ledový, bez lana to nejde. To samozřejmě nemám, tak uvidíme zítra co uvidíme
Stoupám ještě víš a na plošince po Dračí hlavou kopu díru pro stan.

Noc je dlouhá, fouká vítr jak kráva, do hlavy se mi vkrádají myšlenky, že za tohoto větru a jak říkali ledový vrchol, se může stát že spíš skončím pod křížem, než že bych u něj stanul na vrcholu Vysoké.
Podaří se mi vždy na pár chvil v poryvech větru urvat nějaký ten spánek.
Mám sen – něco mě tahá za spacák. Snažím se křičet – sakra proč proč to ve spaní nikdy nejde. Do stanu mi něco vlezlo – pes. Pak se konečně probudím a zjistím že to byl opravdu jen sen. Tak aspoň vylezu před stan, mrknu zda nejsou hvězdy a co se dá případně nafotit.

Nad ránem se vítr naštěstí uklidnil, jen s sebou přinesl oteplení. I když jsem spal v nějakých 2100 m tak sníh už ráno začíná měknout.
Vyrážím za svitu čelovky, ať jsem na východ Slunce co nejvýš. Východ je fantastický. Slunce sice nevidím, ale ta vybarvená oblačnost – neskutečné.

Dostávám se na konec žlebu, kde to opravdu nevypadá úplně ideálně. Ale zkusím uvidím. Ale nakonec to nějak jde, vlastně bez jakéhokoliv zádrhelu jsem za chvilku na vrcholu. Euforie – jsem zde úplně sám, celé Tatry patří jen mě. Slunce se jen těžce dere přes oblačnost, ale ta dodává rozhledům parádní dramatičnost. Úžívám si samoty klidu rozhledů….

Je čas se vydat dolů. Přiznám se, po pár metrech přišel blok. Ledová skála do hlavy se vkrádá myšlenka co když se mačka smekne, cepín nebude držet… Na řadu přijde osvědčená metoda. Dřepnu, vytahuji tubu pika v klidu ji vycucnu a svět je hned veselejší, blok je skoro pryč 🙂
za chvilku jsem v „bezpečí“ centrálním žlabu a tady to už je paráda.
Při sestupu se vyjasnilo, modrá obloha, slunce pralo až moc, sníh nepříjemně měkl.
Mám čas ve Zlomiskovej si užívám sluníčka a tepla, fotím.
Cesta ze Zlomiskovej na Popradské nic moc. Obleva už je fakt velká, místu jdu jen v bíle vodě, vVyšlo to počasí parádně. Být takto včera, no…