Králický Sněžník

Se synem jsem se vydali přespat na Kraličák –
Vrchol vysoký 1423 metrů je součástí třetího nejvyššího a zároveň nejmenšího 🙂 pohoří České republiky. Pramení zde řeka Morava, nachází se zde trojmezí tří zemí.
Těžko se mi vysvětlovalo synovi, proč vlastně pramen Moravy již není na Moravě ale v Čechách. 🙂

Historické hranice Moravy vedly tokem Moravy zhruba k jeskyni Tvarožné díry, kde hranice odbočila a vystoupala na hřeben asi 200 metrů pod vrchol Králického Sněžníku kde ještě stojí trojmezní kámen.
Dříve tedy, jak pramen Moravy, tak vrchol Králického sněžníku byly na Moravě, v současnosti je ale v Čechách.
Z pohledu dnešní doby se trojmezí nachází ve Stříbrnickém sedle

V roce 1895, tedy ještě za Rakouska Uherska, započala na vrcholu stavba rozhledny, která byla v roce 199 uvedena do provozu.
Po druhé světové válce se rozhledna ocitla na Polské straně Králického sněžníku. Rozhledna bohužel postupně chátrá, až 11. října 1973 bylo přistoupenu k jejímu odstřelu
V současné době probíhají stavební práce na rozhledně nové.
Uvidíme co tato stavba tomuto vrcholu přinese. Sobecky se obávám, že ještě větší turistický ruch než tam je v současné době.
Kraličák byl pro mne pomyslný ostrov ticha. Bohužel po té, co na Dolní Moravě postavili hromadu nesmyslů, jako je lanovka, stezka v oblacích, hotely, tak ostrov ticha pominul.
I navzdory tomu všemu, tam ale pořád rád chodím jednou za čas přespat. A naivně doufám, že nehoře nebude stanové městečko.
Tentokrát jsem se tam vypravil s Berťasem.
Nikam jsme nespěchali, obešli jsme známá místa, pokusili se udělat podobné fotky z doby 4 roky zpět, kdy jsme tam spolu spali naposledy 🙂
U Slona nás překvapily stavební, nebo spíš demoliční práce na pozůstatcích Lichtenštejnovy chaty

Mé nejhezčí místo ovšem není samotný vrchol, či slon, nebo pramen Moravy, ale Vlaštovčí kameny. Nejspíš pro krásu tohoto místa, jistou odlehlost a ticho, zde mají členové HS své pamětní místo.

Na skok, nebo spíš na jídlo jsme sešli na polské schronisko Na Sněžníku. Ani nevím, co vše jsem tímto v této Covidové době porušil. Ale paní byla milá, za české koruny nám prodalo co jme chtěli a byli jsme tak všichni spokojeni. 🙂

Bohužel na straně západní byla velká oblačnost, takže ze západu Slunce skoro nic. Velké nález „výpravy“. V kamenném moři nalézáme vánoční čepičku, kterou Berťas sundá z hlavy (vyjma spaní) až po návratu k autu. A je mu jedno, že se na nás v horkém dni všichni dívají jak na blázny. 🙂

Večer uléháme pod širák, pozorujeme vycházející hvězdy a užíváme si toho, že u slona, na rozdíl od Vrcholu kde opět vyrostlo stanové město, spí pár desítek metrů od nás jen jedna dvojice, stejně jako my pod širákem.
Než Berťas usne, chce abych ho ráno vzbudil na východ.
Já ještě v noci vstávám a zkouším nafotit něco z noční oblohy.
Ráno s předem jasným výsledkem se pokouším vzbudit Beťase – Tati, vyfoť to, pak mi ten východ ukážeš 🙂
Užívám si prakticky samoty, Pár jen na chvilku vylezl ze spacáku a hned zase ulehl. Já tedy pobíhám kolem a fotím.